Rády se podělíme: Pro nás, které někdy zapomínáme na sebe
Všechny to známe. Jsme tu pro své pacienty, pro své rodiny, pro své okolí. Jsme silné, profesionální a zvládáme toho víc, než je lidské. Ale občas se pod tím vším nasazením a „brněním“ ztratí to nejdůležitější – my samy, naše pocity a naše vlastní tělo.
Možná i vy v sobě nesete napětí, které už ani nevnímáte. Možná máte za sebou zkušenosti, které vás naučily se raději „stáhnout“ a nikoho k sobě nepustit. Nebo jste prostě jen unavené z toho věčného kolotoče a potřebujete se znovu nadechnout.
Tyto řádky nejsou reklamou, jsou to příběhy žen, jako jste vy. Lékařek, sester, žen z praxe, co žijí svůj každodenní život, které se rozhodly odložit plášť i kontrolu a dovolily si přijmout péči, která neřeší jen svaly, ale vrací vnitřní klid, pocit bezpečí a úctu k sobě samé.
Viki (lékařka): „Konečně jsem vypla“
V Amsterdamu i v Praze se jako doktorka pořád honím. Myslela jsem, že potřebuju masáž, abych uvolnila svaly, ale dostala jsem něco úplně jiného. Honza mě naučil se prostě odevzdat. Žádný tlak, jen klid a bezpečí. Odcházela jsem lehká jako pírko a ten pocit mi vydržel několik dní. A co víc, večer jsem zalehla a spala až do rána! Pokud se cítíte vyždímané, tohle vás vrátí k sobě.
Hana (sestra): „Zase se cítím celá“
Jako sestra se pořád starám o druhé, ale po ztrátě v rodině jsem se úplně sesypala. Cítila jsem se uvnitř roztříštěná a zamrzlá. U Honzy jsem poprvé po dlouhé době pocítila teplo. Nemusel říkat nic, jeho ruce mi pomohly ty kousky mého já zase poskládat k sobě. Strach zmizel a já zase začala cítit své tělo jako domov.
Zuzana (lékařka): „Lék na vyhoření“
V ordinaci vidím pořád lidi ve stresu a sama jsem k tomu měla blízko. Honzova péče je pro mě způsob, jak nedovolit hlavě, aby mě zničila. Jeho technika vám přinese pocit úlevy v celém těle, hluboký klid, kde se napětí prostě rozpustí. Je to nejlepší způsob, jak se nezbláznit z práce a začít se ve svém těle cítit zase dobře.
Klára (fyzioterapeutka a psychoterapeutka): „Ticho, které léčí“
Jako fyzioterapeutka vím o svalech snad všechno, ale Honza mi ukázal, že dotek umí víc než jen napravovat tělo. Pracuje s takovým respektem a pokorou, že jsem se nebála pustit i ty největší bloky, které jsem v sobě nosila. Je to čisté, bezpečné a nesmírně ulevující. Někdy jsou ruce silnější než tisíc slov.
Jolana (biomedicínská inženýrka): „Strach je pryč“
Kvůli starým úrazům a špatným zkušenostem u doktorů jsem se dostala do stavu, kdy jsem se bála jakéhokoli doteku. Úplně jsem v intimních zónách zkameněla. Honza na mě nespěchal. Přikryl mě dekou, dal mi potřebný čas a já poprvé pochopila, že mi nikdo neublíží. Moje tělo se po letech konečně uvolnilo. Zjistila jsem, že si můžu pamatovat i laskavost, ne jen bolest.
Zuzana (sestra): „Moje tělo patří zase mně“
Po špatné zkušenosti s násilím jsem se bála kohokoli pustit k sobě. U Honzy se čas zastavil. Jeho dotek byl tak čistý a předvídatelný, že se můj vnitřní strach pomalu rozplynul. Je to velká úleva. Pomohl mi postupně zacelit rány na duši a vrátil mi pocit, že jsem v bezpečí.
Lucie (lékařka): „Odložila jsem brnění“
V ordinaci musím být pořád ta silná a profesionální „v plášti“. U Honzy jsem to brnění mohla konečně shodit a být prostě jen ženou. Má moji naprostou důvěru. Ta péče mi vrátila chuť do života a sílu, kterou jsem v té každodenní rutině začala ztrácet. Cítím se teď zase jako jeden kus – tělo i duše dohromady.
Eli (lékařka): „Pocit vnitřního uvolnění “
Přijela jsem z USA se skvělým vzděláním, ale s velkým blokem uvnitř. Uměla jsem léčit ostatní, ale sama v sobě jsem se cítila zamčená. Honza vytvořil prostor, kde jsem nemusela nic „předvádět“. Ten krunýř, co mě roky dusil, začal praskat. Konečně se cítím svobodná a ve svém těle se mi zase dobře dýchá.